Ať už si o životě myslíte cokoliv, je tady pro vás…
Každý řešíme nejenom své problémy, ale taky svých blízkých, přátel, rodiny, spolupracovníků a občas i celebrit. Nemáme jasno, co bude zítra, stále se vracíme do vzpomínek a nedokážeme vypnout mozek ani na chvilku. Je to jako bychom měli zakázáno odpočívat.
Za oknem slyším kapky deště, jak klepe o parapety paneláku. Je zataženo a teplý čaj mi připomíná, jak je fajn, že mám střechu nad hlavou a ledničku. Sice je skoro prázdná, ale alespoň vím, že když si koupím jídlo, můžu ho schovat a nezkazí se.
Sedím u počítače a marně se snažím najít práci, která by pro mě byla vhodná. Nabídek je plný internet. Požadavky jsou dost brutální. Platy směšné. Pracovní doba nekonečná. Stále se ptám, co budu dělat? Zvládnu vůbec ještě chodit do práce? Minimálně dalších deset let? Svět je jeden velký chaos a nejde moc ovlivnit, jak se bude vyvíjet dál…
Naše mysl má za sebou už hromadu zkoušek. Nejen těch ze školy, ale už jako batole, z puberty, později jako manželka, matka, zaměstnanec, kamarádka, ale taky jako bývalá manželka, bývalá kamarádka, bývalý zaměstnanec…
Nyní jsem na velkém rozcestí svého života. Je tady cesta kupředu, a taky kroky zpátky, tisíce odboček, zatáček, další rozcestí, nové nabídky práce, noví lidé, nové příležitosti. Jeden veliký svět kolem nás a v něm spousta možností. Potřebuji se ponořit do sebe a přijít na to, co dál se svým životem? Už není tolik odvahy, ani tolik síly jako kdysi… Už mám problém postarat se sama o sebe, natož pak o tři děti a celou rodinu. Jsem už ze života unavená, vyčerpaná, všechno mě bolí, ale i přesto bych ráda stíhala spoustu věcí. Přečetla si hromadu zajímavých knížek, procestovala svět, navštěvovala kino, divadlo, chodila lesem od rána do večera, vyzkoušela kávu ve všech kavárnách, vyfotila si každý kámen, rostlinu, strom a taky všechny ty nádherné mraky ze všech možných úhlů… A k tomu chodila do práce, která by dávala smysl a měla nějaký význam pro další generace.
Bohužel už jsem pochopila jednu důležitou věc. Nemám šanci všechno stihnout. Kde se ztratil ten věk, když jsem si myslela, že mám spoustu času, že někdy v budoucnu se podívám tam a tam. Naučím se to a to. Vyrobím si každý náramek, který mě napadne, naučím se aspoň čtyři další jazyky a napíšu konečně ten slavný bestseller. Někdy v budoucnu konečně navštívím svoji vysněnou Paříž, projedu si Norsko, Británií a Španělsko, včetně všech ostrovů. Na to je vážně život příliš krátký.
A kdy konečně potkám v životě toho člověka, kvůli kterému si už od dětství šetřím všechna svoje tajemství, která mu budu vyprávět? Toho člověka, který by byl mojí spřízněnou duší. Tou, kdy se nemůžete dočkat, až se objeví ve vaší blízkosti a obejme vás tak, až zapomenete, že je svět plný nespravedlností a lží. Duši, která pochopí každé vaše trápení a nebude vaše sny srážet a vysmívat se jim. Někoho, kdo si najde čas vždycky, když budete potřebovat. Nenechá vás čekat, bude děkovat za to, že vás potkal, poznal a může s vámi trávit čas. Někdo, kdo bude vědět moc dobře, že ztratit vás ho bude hrozně bolet. A bude to vědět tak, že nikdy nepřipustí, aby se to stalo. Nebude vám dávat zbytečně záminky k tomu, abyste se kvůli němu trápila. Nebude utíkat k jinému člověku a myslet si, že je to v pořádku.
Život plyne, a ať je vám dvacet, čtyřicet nebo přes padesát, věřte mi, nemáte čas. Nemáte čas na to, být někde, kde se necítíte v pohodě. Kde se vám stresem stahuje žaludek a kde se nemůžete v klidu nadechnout. Nemáte čas na to, nebýt sama sebou a vůbec ne na to, hrát si, že jste někdo jiný.
Každou minutou se krátí čas na tomto světě, ne jenom vám, ale i ostatním, těm, kteří vás chtějí mít ve své blízkosti a nemohou vás najít.
Dejte jim šanci…
Znáš to.