Novinky

Tak dneska mám zvláštní náladu. Vzpomínky, přítomnost i očekávání se někdy nedají ovládnout.

Najednou máte pocit déjà vu a neumíte si vysvětlit, proč se vám děje to, co se vám děje. Někdy jsou prostě některé věci marné, nepředvídatelné a nemůžete se divit, že se stanou, když jim, i když nevědomky, jdete naproti. To jen vaše podvědomí vás vede tam, kde vás chce mít. Kdybyste začali přemýšlet, určitě si vyberete jinou cestu. Nebo se nebudete umět rozhodnout. Každý má nekonečně možností, co se svým životem může udělat. Ovšem občas se zakuklíme do rozhodnutí někoho jiného.

Necháme si řídit život svým šéfem, rodiči, sourozenci, přítelem nebo jen svým vnitřním nastavením z minulosti. A nedovolíme si začít žít podle svých vlastních pocitů a potřeb. Zachovali jste se jinak, než všichni ostatní? A je vám blbé, že jste jiní, že vybočujete z řady? Není to vaše vina. Jste jen na jiné lodi, než ostatní. Máte za sebou jiný příběh. Jste už otlučení ze zkušeností z minulosti. Jste neskutečně sehraní sami se sebou. A i když si myslíte, že tápete, že se utápíte v nejistotě. Není to tak. Jste přesně tam, kde potřebujete být. Potřebujete se totiž najít. Uvědomit si, kdo jste, co hledáte, kam se vydat. Jaká je ta vaše cesta. Ne cesta někoho jiného. Oni mají svoji vizi. Nebo se jen nechávají unášet proudem života.

Ale vy už jste starší. Máte za sebou zkušenosti, které na ně teprve čekají. Dokážete si více vážit svého času. Jste sami sobě příkladem. A dokud jste tady a teď, jste naživu. Občas se může zdát, že jste se špatně narodili, nebo jen vyspali. Nechce se vám z postele. Zdá se, že nemáte důvod vstát. Ale pak si dáte kávu, podíváte se na oblohu, a když vám do očí zasvítí vycházející slunce, hned vám dojde, proč jste tady. Proč má tento život smysl. A máte chuť říct celému světu, co se vám honí hlavou. Ať se nevzdávají. Ani kdyby měli pocit, že jsou sami mezi všemi, že už nemají světu co nabídnout. Nebo že neumí žít sami se sebou...

Umyjte si vlasy, smyjte ze sebe všechnu špínu, všechen vztek a všechny trable. Oblékněte si ty nejkrásnější šaty, které máte, usmějte se na sebe do zrcadla a vyrazte ven. Nemusíte mít žádný cíl. Běžte jen tak do parku, k vodě, do lesa, nebo třeba do města, na nákup, do kina. Udělejte si radost nějakou maličkostí. Někdy stačí potěšit někoho jiného. Třeba kamarádku. Stačí ji napsat krátkou zprávu, ať ví, že na ni myslíte. Podělit se o nějakou myšlenku s někým, koho třeba ani neznáte. Být příkladem pro lidi okolo sebe. Nemračit se jen proto, že prší. Nebát se pořád všeho, co se děje kolem. Vždycky se bude něco dít. I předtím, když jsme tady ještě nebyli. A i tehdy, až už tady nebudeme. Nemůžeme si myslet, že právě teď, když my jsme na tomto světě, tak nebudou války, tornáda, záplavy. Vždycky tady něco bude. Možná bylo pár let klidných, ale možná jste si jen nevšímali těch hrůz co se děly. Protože jste je nechtěli vidět ani slyšet. Vypouštěli jste je. A teď je do sebe nasáváte jako houba. Protože jste zrovna nešťastní, opuštění, nezaměstnaní nebo jinak zranění…

A co bych si přála, aby pochopili lidé, kteří nemají žádný důvod k úsměvu? Zkuste se otočit jiným směrem. Vnímat svět trochu s přehledem. Tráva je pořád zelená, obloha modrá… noc černá… A naše mysl je taková, jakou si ji přejeme mít. Tak do toho, pokuste se zase více usmívat, otočit hlavu a všimnout si krásy, která má větší smysl, než jakákoliv omezená moc někoho, kdo se snaží dělat lidem ze života peklo.

Jak z toho ven? Jen tak, že se nebudeme porovnávat s nikým jiným, než sami se sebou. Jsme dál, než před pěti lety. I tenkrát se spousta věcí zdála nemožná. A přesto se stala. A vše má svou hodnotu. Přesně takovou, jakou jim sami dáme. Můžeme důvěřovat nejen sami sobě, ale i svým blízkým. Pokud nás zklamou, pak je to jejich rozhodnutí. Pokud nás podvedou, tak je to jejich volba. My je jen můžeme ujistit, že náš život je tady a teď. A dokud jsou k nám upřímní a věrní, tak se na nás mohou spolehnout. Jestli nás oklamou, tak ztratí především oni. Protože to nebude jen naše prohra, ale především jejich.

Každý má to, co cítí. Každý má to, co ctí…

Znáš to.

To už tak bývá. Když máte konečně čas, protože vás propustili z práce, tak sedíte nad prázdným papírem a nic vás nenapadá. Teda ne vás, ale mě. Co s tím asi tak člověk udělá, když si uvědomí, čím vším si prochází, co všechno by chtěl sdělit světu a proč je pro něj psaní tak důležité. Možná stačí dát svým myšlenkám volný průchod. Nic neřešit, na nic nemyslet a zapisovat proud slov na bílou stránku.

Proč nás tolik trápí, co bude dál? Co přijde zítra, za týden a co bylo včera… Teď tady sedím, můžu si jen tak psát, mám volnost, nikdo mi do ničeho nemluví a jsem svou paní. A v hlavě prázdno. Měla bych si hledat práci. Internet je plný nabídek. Ovšem, když je rozkliknu, nic mě neosloví tak, aby se to dotklo mého srdce. Aby mě to naladilo natolik, že bych skákala radostí, jé, to je přesně to, co hledám. Přemýšlím, co dělat, aby mě to bavilo, mělo to smysl, neničilo planetu, někomu pomohlo, líbilo se, mělo to nápad, takový, jaký nemá nikdo jiný. Jenomže, jak už to chodí, to co napadne vás, napadne na planetě více lidí najednou. Odkud to přišlo? Jak to, že to někoho nenapadlo před sto lety, ale zrovna když o tom přemýšlíte vy a uvažujete, jak by se s tím dalo naložit. Po pár dnech čtete na internetu velký titulek. Ano, přesně váš nápad, který je tak geniální, že jste o něm raději nikomu ani neřekli. Tak a teď ho zrealizuje někdo jiný. Někdo, kdo se nebál říct o něm světu. A už je pod ním podepsaný. A vy můžete v klidu zase přijít na něco jiného.

Ale, co když to tak není? Co když jste si jen neuvědomili, že jste o tom nápadu někde slyšeli, že o tom někdo mluvil. Nebo jen o souvislostech. Jen jste si nevšimli toho, že se o tom mluví, protože jste se o to nezajímali. Je to jako, když jste těhotná. Najednou jsou všude samé těhotné ženy. Ony tady vždycky nějaké chodily. Jen jste je nevnímaly. Všeho si všímat nemůžeme. Proto, když chceme v životě něco změnit, musíme změnit sebe. Své zvyky. Chování. Dívat se jiným směrem. Zkusit jít jinou cestou. Přestat se mračit na prodavačky. Nepředpokládat, že právě teď skočí červená. Zkusit to jinak.

Ano, je to těžké. Moc těžké. Na něco se soustředíme a nemůžeme to získat. Pořád si říkáme, proč se nám to vyhýbá. Pak to najednou vzdáme. Pustíme. Už na tom nelpíme. Zapomeneme na to. Zaměříme se na něco jiného. A najednou to přijde. Odněkud se to objeví. Znají to ženy, které se snažily marně otěhotnět. Pak to vzdaly, zažádaly o adopci a najednou otěhotněly. Čekáte na lásku. Stále na to myslíte. Cítíte se sami. Nemůžete kvůli tomu spát. Projíždíte seznamky. Seznamujete se. Nic. Není tam nic. Pořád jsou ty vztahy o ničem. Tak se rozhodnete, že budete raději sami. Přestanete odepisovat tomu bývalému, který pořád nedá pokoj. Tomu divnému týpkovi, který má čas jen jednou za čas. Tomu ženatému, který vás strašně miluje, ale nemůže s tím nic udělat. A smíříte se s tím, že je vám vlastně dobře. Máte svůj klid. Můžete si dělat, co chcete a nikdo vám do toho nemluví. A pak se najednou objeví. Z ničeho nic. A už tady zůstane. Nebude vám tvrdit, že spěchá. Leda tak za vámi. Nebude se vymlouvat, že něco nestihl, že mu nejelo auto… Nikdy vás nenechá čekat. Nikdy.

Takže když něco moc chceme, je lepší na to nemyslet. Vzít knížku a začíst se do cizího příběhu. Poslechnout si staré elpíčko. Namalovat obraz. Nevadí, že jste to nikdy nedělali. Nemusíte to umět. Jen si kupte štětec, barvu a plátno. A zkuste se vyřádit. Vaše oblíbená barva a ještě jedna barva. A stačí. Třeba z toho vznikne krása, která vás uklidní. Nebo osloví někoho jiného. A když nepomůže nic, obujte si pořádné boty a běžte do lesa. Nemusíte hned vylézt Lysou horu. Stejně je tam pořád moc lidí. Všude je hezky. Třeba jen v parku kousek od vašeho domu.

Všímejte si maličkostí. Zvuků, barev, světel… Usmívejte se na svět a on se začne usmívat na vás. A když se vám chce brečet a neumíte to před lidmi, tak jako já, tak se vybrečte, až budete sami. Vyřvěte se, zbijte polštář nebo se nacpěte čokoládou. Jen se snažte pustit to ven, pryč ze sebe. Ukliďte kolem sebe věci, které vám překážejí, na které se jenom práší. Všechny zbytečnosti, které by se jednou mohly hodit. Oblečení, které mají dírky a ve kterých byste nechtěli, aby vás někdo viděl. Samozřejmě si nechejte maličkosti, které vám dělají radost. Které používáte, na které ani nestihne padnout prach. Napište kamarádce, která vás uklidní, ne té, která vás odsoudí. Zkuste meditovat, cvičit jógu, choďte plavat, běhat, cokoliv vám přinese trochu adrenalinu. Někdy stačí procházka, pohladit pejska od sousedů. Kupte si kytičku nebo knížku. Jakoukoliv maličkost, která vás povznese nad vším, co se vám děje…

Bojíte se řešit radikální věci. A přitom víte, že je řešit musíte. Je to jako když máte skočit do vody a neumíte plavat. Můžete se to naučit nebo se utopit. Nebo můžete najít jiné řešení. Vždycky nějaké existuje, jen my si myslíme, že jsou jen dvě cesty. Cesta tam a cesta zpátky. Občas se dá odbočit, obejít příkop, najít novou cestu. Začít se snažit poznat, co hledáme. Možná to opravdu nevíme. Jsme ztraceni v minulosti. Chceme mít hezkou budoucnost a tím si ničíme to jediné, co má smysl a to je právě teď. Teď a tady. Tady, kde jsme došli. Můžeme to změnit. Jen se musíme o to pokusit. Měli bychom to opravdu chtít. Tak přestaňme čekat. Ano, je pozdě večer, tak teď bychom měli jít spát. Vždyť co bychom kolikrát dali za to, abychom mohli zůstat déle v posteli. A nemůžeme. Tak si nachystejme budík a ať nás zítra čeká cokoliv, pojďme to dělat na sto procent. Pojďme se usmívat a věřit tomu, že jsou lidi jako my. Že je někde někdo, kdo se těší, až potká právě nás.

A už jdu vážně spát. Jsem unavená a už se mi písmenka nevejdou… do očí.

Znáš to.

Ať už si o životě myslíte cokoliv, je tady pro vás…

Každý řešíme nejenom své problémy, ale taky svých blízkých, přátel, rodiny, spolupracovníků a občas i celebrit. Nemáme jasno, co bude zítra, stále se vracíme do vzpomínek a nedokážeme vypnout mozek ani na chvilku. Je to jako bychom měli zakázáno odpočívat.

Za oknem slyším kapky deště, jak klepe o parapety paneláku. Je zataženo a teplý čaj mi připomíná, jak je fajn, že mám střechu nad hlavou a ledničku. Sice je skoro prázdná, ale alespoň vím, že když si koupím jídlo, můžu ho schovat a nezkazí se.

Sedím u počítače a marně se snažím najít práci, která by pro mě byla vhodná. Nabídek je plný internet. Požadavky jsou dost brutální. Platy směšné. Pracovní doba nekonečná. Stále se ptám, co budu dělat? Zvládnu vůbec ještě chodit do práce? Minimálně dalších deset let? Svět je jeden velký chaos a nejde moc ovlivnit, jak se bude vyvíjet dál…

Naše mysl má za sebou už hromadu zkoušek. Nejen těch ze školy, ale už jako batole, z puberty, později jako manželka, matka, zaměstnanec, kamarádka, ale taky jako bývalá manželka, bývalá kamarádka, bývalý zaměstnanec…

Nyní jsem na velkém rozcestí svého života. Je tady cesta kupředu, a taky kroky zpátky, tisíce odboček, zatáček, další rozcestí, nové nabídky práce, noví lidé, nové příležitosti. Jeden veliký svět kolem nás a v něm spousta možností. Potřebuji se ponořit do sebe a přijít na to, co dál se svým životem? Už není tolik odvahy, ani tolik síly jako kdysi… Už mám problém postarat se sama o sebe, natož pak o tři děti a celou rodinu. Jsem už ze života unavená, vyčerpaná, všechno mě bolí, ale i přesto bych ráda stíhala spoustu věcí. Přečetla si hromadu zajímavých knížek, procestovala svět, navštěvovala kino, divadlo, chodila lesem od rána do večera, vyzkoušela kávu ve všech kavárnách, vyfotila si každý kámen, rostlinu, strom a taky všechny ty nádherné mraky ze všech možných úhlů… A k tomu chodila do práce, která by dávala smysl a měla nějaký význam pro další generace.

Bohužel už jsem pochopila jednu důležitou věc. Nemám šanci všechno stihnout. Kde se ztratil ten věk, když jsem si myslela, že mám spoustu času, že někdy v budoucnu se podívám tam a tam. Naučím se to a to. Vyrobím si každý náramek, který mě napadne, naučím se aspoň čtyři další jazyky a napíšu konečně ten slavný bestseller. Někdy v budoucnu konečně navštívím svoji vysněnou Paříž, projedu si Norsko, Británií a Španělsko, včetně všech ostrovů. Na to je vážně život příliš krátký.

A kdy konečně potkám v životě toho člověka, kvůli kterému si už od dětství šetřím všechna svoje tajemství, která mu budu vyprávět? Toho člověka, který by byl mojí spřízněnou duší. Tou, kdy se nemůžete dočkat, až se objeví ve vaší blízkosti a obejme vás tak, až zapomenete, že je svět plný nespravedlností a lží. Duši, která pochopí každé vaše trápení a nebude vaše sny srážet a vysmívat se jim. Někoho, kdo si najde čas vždycky, když budete potřebovat. Nenechá vás čekat, bude děkovat za to, že vás potkal, poznal a může s vámi trávit čas. Někdo, kdo bude vědět moc dobře, že ztratit vás ho bude hrozně bolet. A bude to vědět tak, že nikdy nepřipustí, aby se to stalo. Nebude vám dávat zbytečně záminky k tomu, abyste se kvůli němu trápila. Nebude utíkat k jinému člověku a myslet si, že je to v pořádku.

Život plyne, a ať je vám dvacet, čtyřicet nebo přes padesát, věřte mi, nemáte čas. Nemáte čas na to, být někde, kde se necítíte v pohodě. Kde se vám stresem stahuje žaludek a kde se nemůžete v klidu nadechnout. Nemáte čas na to, nebýt sama sebou a vůbec ne na to, hrát si, že jste někdo jiný.

Každou minutou se krátí čas na tomto světě, ne jenom vám, ale i ostatním, těm, kteří vás chtějí mít ve své blízkosti a nemohou vás najít.

Dejte jim šanci…

Znáš to.