To už tak bývá. Když máte konečně čas, protože vás propustili z práce, tak sedíte nad prázdným papírem a nic vás nenapadá. Teda ne vás, ale mě. Co s tím asi tak člověk udělá, když si uvědomí, čím vším si prochází, co všechno by chtěl sdělit světu a proč je pro něj psaní tak důležité. Možná stačí dát svým myšlenkám volný průchod. Nic neřešit, na nic nemyslet a zapisovat proud slov na bílou stránku.
Proč nás tolik trápí, co bude dál? Co přijde zítra, za týden a co bylo včera… Teď tady sedím, můžu si jen tak psát, mám volnost, nikdo mi do ničeho nemluví a jsem svou paní. A v hlavě prázdno. Měla bych si hledat práci. Internet je plný nabídek. Ovšem, když je rozkliknu, nic mě neosloví tak, aby se to dotklo mého srdce. Aby mě to naladilo natolik, že bych skákala radostí, jé, to je přesně to, co hledám. Přemýšlím, co dělat, aby mě to bavilo, mělo to smysl, neničilo planetu, někomu pomohlo, líbilo se, mělo to nápad, takový, jaký nemá nikdo jiný. Jenomže, jak už to chodí, to co napadne vás, napadne na planetě více lidí najednou. Odkud to přišlo? Jak to, že to někoho nenapadlo před sto lety, ale zrovna když o tom přemýšlíte vy a uvažujete, jak by se s tím dalo naložit. Po pár dnech čtete na internetu velký titulek. Ano, přesně váš nápad, který je tak geniální, že jste o něm raději nikomu ani neřekli. Tak a teď ho zrealizuje někdo jiný. Někdo, kdo se nebál říct o něm světu. A už je pod ním podepsaný. A vy můžete v klidu zase přijít na něco jiného.
Ale, co když to tak není? Co když jste si jen neuvědomili, že jste o tom nápadu někde slyšeli, že o tom někdo mluvil. Nebo jen o souvislostech. Jen jste si nevšimli toho, že se o tom mluví, protože jste se o to nezajímali. Je to jako, když jste těhotná. Najednou jsou všude samé těhotné ženy. Ony tady vždycky nějaké chodily. Jen jste je nevnímaly. Všeho si všímat nemůžeme. Proto, když chceme v životě něco změnit, musíme změnit sebe. Své zvyky. Chování. Dívat se jiným směrem. Zkusit jít jinou cestou. Přestat se mračit na prodavačky. Nepředpokládat, že právě teď skočí červená. Zkusit to jinak.
Ano, je to těžké. Moc těžké. Na něco se soustředíme a nemůžeme to získat. Pořád si říkáme, proč se nám to vyhýbá. Pak to najednou vzdáme. Pustíme. Už na tom nelpíme. Zapomeneme na to. Zaměříme se na něco jiného. A najednou to přijde. Odněkud se to objeví. Znají to ženy, které se snažily marně otěhotnět. Pak to vzdaly, zažádaly o adopci a najednou otěhotněly. Čekáte na lásku. Stále na to myslíte. Cítíte se sami. Nemůžete kvůli tomu spát. Projíždíte seznamky. Seznamujete se. Nic. Není tam nic. Pořád jsou ty vztahy o ničem. Tak se rozhodnete, že budete raději sami. Přestanete odepisovat tomu bývalému, který pořád nedá pokoj. Tomu divnému týpkovi, který má čas jen jednou za čas. Tomu ženatému, který vás strašně miluje, ale nemůže s tím nic udělat. A smíříte se s tím, že je vám vlastně dobře. Máte svůj klid. Můžete si dělat, co chcete a nikdo vám do toho nemluví. A pak se najednou objeví. Z ničeho nic. A už tady zůstane. Nebude vám tvrdit, že spěchá. Leda tak za vámi. Nebude se vymlouvat, že něco nestihl, že mu nejelo auto… Nikdy vás nenechá čekat. Nikdy.
Takže když něco moc chceme, je lepší na to nemyslet. Vzít knížku a začíst se do cizího příběhu. Poslechnout si staré elpíčko. Namalovat obraz. Nevadí, že jste to nikdy nedělali. Nemusíte to umět. Jen si kupte štětec, barvu a plátno. A zkuste se vyřádit. Vaše oblíbená barva a ještě jedna barva. A stačí. Třeba z toho vznikne krása, která vás uklidní. Nebo osloví někoho jiného. A když nepomůže nic, obujte si pořádné boty a běžte do lesa. Nemusíte hned vylézt Lysou horu. Stejně je tam pořád moc lidí. Všude je hezky. Třeba jen v parku kousek od vašeho domu.
Všímejte si maličkostí. Zvuků, barev, světel… Usmívejte se na svět a on se začne usmívat na vás. A když se vám chce brečet a neumíte to před lidmi, tak jako já, tak se vybrečte, až budete sami. Vyřvěte se, zbijte polštář nebo se nacpěte čokoládou. Jen se snažte pustit to ven, pryč ze sebe. Ukliďte kolem sebe věci, které vám překážejí, na které se jenom práší. Všechny zbytečnosti, které by se jednou mohly hodit. Oblečení, které mají dírky a ve kterých byste nechtěli, aby vás někdo viděl. Samozřejmě si nechejte maličkosti, které vám dělají radost. Které používáte, na které ani nestihne padnout prach. Napište kamarádce, která vás uklidní, ne té, která vás odsoudí. Zkuste meditovat, cvičit jógu, choďte plavat, běhat, cokoliv vám přinese trochu adrenalinu. Někdy stačí procházka, pohladit pejska od sousedů. Kupte si kytičku nebo knížku. Jakoukoliv maličkost, která vás povznese nad vším, co se vám děje…
Bojíte se řešit radikální věci. A přitom víte, že je řešit musíte. Je to jako když máte skočit do vody a neumíte plavat. Můžete se to naučit nebo se utopit. Nebo můžete najít jiné řešení. Vždycky nějaké existuje, jen my si myslíme, že jsou jen dvě cesty. Cesta tam a cesta zpátky. Občas se dá odbočit, obejít příkop, najít novou cestu. Začít se snažit poznat, co hledáme. Možná to opravdu nevíme. Jsme ztraceni v minulosti. Chceme mít hezkou budoucnost a tím si ničíme to jediné, co má smysl a to je právě teď. Teď a tady. Tady, kde jsme došli. Můžeme to změnit. Jen se musíme o to pokusit. Měli bychom to opravdu chtít. Tak přestaňme čekat. Ano, je pozdě večer, tak teď bychom měli jít spát. Vždyť co bychom kolikrát dali za to, abychom mohli zůstat déle v posteli. A nemůžeme. Tak si nachystejme budík a ať nás zítra čeká cokoliv, pojďme to dělat na sto procent. Pojďme se usmívat a věřit tomu, že jsou lidi jako my. Že je někde někdo, kdo se těší, až potká právě nás.
A už jdu vážně spát. Jsem unavená a už se mi písmenka nevejdou… do očí.
Znáš to.